BRÁNA

Doba vzniku: 1-10/1944

© WILDFISCH

V terezínském ghettu byly vchody a východy po obvodu ghetta přísně střeženy. Ale závory otevírali a zamykání prováděli čeští četníci. Stráž ghetta, Ghettowache (GW) byla sestavena z vězňů. Tato služba byla relativně oblíbena, nebot’ chránila od příkazů nastoupit do transportů na východ a umožňovala v omezeném rozsahu “pašování” potravin a cigaret.

Tento český nápis dokazuje, že členové GW na Poterně III drželi stráž. “BRÁNA STŘEŽENA STRÁŽÍ GHETTA L.P. 1944”.

ČLEN STRÁŽE GHETTA

Doba vzniku: pravděpodobně 1944

© WILDFISCH

Rytina znázorňuje člena stráže ghetta. I přes silné zvětrání jsou rysy obličeje velmi výrazné, rozeznatelné. Had kolem krku není původní, jak dokazuje fotografie ze roku 1945.

Pod portrétem je obrys terezínské pevnostní brány.

GHETTO-KOD

Doba vzniku: 4/1942-9/1944

© WILDFISCH (2011)

„AKB MEZIMOS[…] 628“ je uzavřený vzkaz vězně. Autor rytiny nezanechal své jméno, ale zato své osobní transportní číslo Akb, č. 628.

A jelikož každé transportní číslo prozradí osobu, zjistili jsme, že Adolf Freund (nar. 29.11.1896) přichází v úvahu jako autor rytiny. Do Terezína přijel transportem z Českých Budějovic spolu s manželkou Gertrudou (nar. 23.11.1897) dne 18. dubna 1942. Dne 29.9. 1944 byl deportován do vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka a jeho žena o několik dní později rovněž. Oba byli pravděpodobně hned pro příjezdu zavražděni v plynových komorách.

Nápis MEZIMOS […] zůstává záhadou. Snad je to obec Mezimost nebo Mezimostí v jižních Čechách.

JEDEN OSUD – ERNST GLADTKE

Doba vzniku: 3/1943–9/1944

© WILDFISCH a Památník Terezín A 1896 (Snímek z roku 1945 )

Na osudu Ernsta Gladtkeho můžeme názorně sledovat cestu statisíců v nacistickém Německu. Obyčejní lidé byli zcela vyloučeni ze společnosti a postupně byli utlačováni, zbaveni práv, okradeni, pokořeni a nakonec vymazáni.

Ernst Gladtke se narodil 1. září 1894 v Berlíně a stal se obchodníkem. Byl zaměstnán jako prodavač koberců v obchodě s nábytkem firmy Held und Klein, ve které měl podíl jeho budoucí tchán. V roce 1924 se oženil s jeho dcerou Margot. Ve svých poválečných vzpomínkách Margot s radostí vzpomíná na št’astné doby “než přišel Hitler”. Ernst byl dobrosrdečným otcem, ale uměl být i přísný, vzpomíná jeho dcera Ellen, jak otcové bývali tehdy i nyní. [1]

Pravidelně jezdil Ernst Gladtke autem do ciziny jako zastupitel firmy – obchody šly dobře. Jeho vášní byly šachy, i na cestách vyhledával místní šachové kluby, aby tam našel protihráče.

Pasové foto Ernsta Gladkeho ©Soukromý archiv Margot Gladtke

Šikany nacistické diktatury Gladtkeovi sledovali s obavami, ale útěk do jejich představ nezapadal. Když se diskriminace na konci 30. let stala nesnesitelnou a židovští známí posílali své děti do bezpečí v cizině, Ernst Gladtke o tom zpočátku nechtěl ani slyšet. „[…] naše firma si vede tak dobře, že budu moci uživit svou rodinu, ale když chceš , můžeš je u Židovské obce přihlásit, ale já nemám v úmyslu naše děti někam posílat.“ [2]

Začátkem května 1939 přece jen bolestné rozhodnutí padlo – Ellen a Ursel, kterým tehdy bylo 13 a 10 let, se loučily s rodiči. Ale jejich cesta do USA se nekonala kvůli chybějícím dokumentům. Gladkeovi měli sedm tzv. Affidavits (osvědčení) – potvrzení o občanství amerických spozorů. K tomu měli ještě potvrdit, že vlastní konto v USA s několika tisíci dolarů. Čili peníze, které neměli.[3]

Od roku 1940 museli Gladtkeovi docházet na nucené práce. V roce 1943 byl v práci Ernest Gladtke zatčen a odvlečen do sběrného tábora. Jelikož byl v 1. světové válce raněn a byl vyznamenán Železným křížem a odznakem za zranění, byl proto přednostně přidělen do tábora pro válečné hrdiny, do Terezína. Jeho žena Margot o několik dní později obdržela výzvu, aby se “dobrovolně “přihlásila k transportu. Ještě stačila zažít požár jejich domu po leteckém náletu. Nezbylo jí nic než těch pár věcí v tlumoku. Jeden lékař jí daroval pár kousků oblečení pro manžela, lakovky, košili do fraku, kapesník a ponožky.[4]

Manželé se sešli 18.3.1943 v terezínském ghettu, ale pouze nakrátko. Zatímco Margot pracovala na poště, byl Ernst přidělen ke stráži ghetta, k Ghettowache. I když tam dostával větší porce jídla, špatně snášel hlad. „Strážní dostávali jeden a půlkrát větší porce než byly normální porce. Jejich práce trvala střídavě 4 hodiny – hlídat a odpočinek, bez žádného volného času […]. Přišel občas ke mně žebrat o chleba. Dostávali jsme čtvrtku chleba na tři dny a můj muž ho hned snědl. Tvrdil mi, že nemyslí na nic jiného než na ten svůj hlad.“ [5]

Po válce bylo 12 obětí pochodu smrti pohřbeno, mezi nimi také Ernst Gladtke. Na fotografii jsou exhumované mrtvoly před pohřbem na hřbitově v Dörschnitz dne 1. července 1945, Fotoarchiv Grahle u Míšně, č. 0447, červenec 1945

Rovněž utrpení kvůli blechám a štěnicím bylo nesnesitelné, vzpomíná Margot Gladtke. „Spala jsem v Terezíně na kasárenském dvoře na slamníku až do listopadu . Vzala jsem si slamník a deku ven, tam mne štípaly pouze blechy, štěnice tam za mnou nešly. Ráno jsem blechy vybírala ze své vlněné deky, často 20-40 vypasených blech, které jsem pak drtila podpatkem. To nejhorší bylo, že jsme se nemohli poškrábat, protože z toho hned bylo impetigo (bakteriální kožní nemoc), a to bývalo často smrtelné. Můj muž nemohl spát, jak mu to lezení hmyzu po těle moc vadilo.“ [6]

Dne 28. září 1944 byl Ernst Gladtke deportován do Osvětimi. Dva dny po příjezdu prošel selekcí a byl prohlášen za práceschopného. O deset dní později, 10. října byl převezen do koncentračního tábora Buchenwald. Jelikož udal, že je povoláním svářeč, byl přidělen na nucené práce do HASAG závodů [7]. Tento zbrojní koncern byl jediným výrobcem pancéřových pěstí během 2. světové války. Fronta se blížila a 13.- 14. dubna byly satelitové tábory zrušeny a vězňové byli nahnáni do pochodu smrti. Mezi nimi i Ernst Gladtke.

Pár dní to vydržel, pak ale zemřel na okraji cesty, pravděpodobně na vyčerpání, ve věku 50 let. S jedenácti dalšími vězni byl pochován ve stejné pískové jámě u vesnice Roitzsch (Sasko). Dne 1. července 1945 byly mrtvoly exhumovány a na hřbitově v Dörschnitz pietně pohřbeny. [8]

Margot Gladtke měla štěstí. Zůstala až do konce války v Terezíně. Po šestiletém odloučení se shledala se svou dcerou v Anglii. Na podzim 1947 emigrovala nejdříve do Anglie a později do USA.

[1] Margot Gladtke: Für meine Kinder und Enkel (unveröffentlichte Lebenserinnerungen), alle Rechte bei Ellen Alexander, Pro mé děti a vnuky (nezveřejněné vzpomínky). Všechna práva vlastní, Ellen Alexander, New York
[2] Tamtéž
[3] Tamtéž
[4] Tamtéž
[5] Tamtéž
[6] Tamtéž
[7] ITS Archiv Doc.Nr.5285537#1
[8] Jugendprojekt Zeitensprünge: Auf den Spuren der Häftlingsnummer 92799, Mládežnický projekt: Po stopách vězeňského čísla 92799, Hg.Robert Hartzsch, 2011

Květiny

Datum vzniku: Leden – říjen 1944

© Památník Terezín A 1896 (snímek z roku 1945)

Nejen zvolení tohoto námětu, ale i odborné zpracování kamene nelze přehlédnout. Nepochybně autor přesně věděl, co si přál vytvořit: klasy a různé květiny jako chrpa, sléz, konvalinky a macešky objímají kruhový otvor.

Nahoře uprostřed je ještě viditelný obrys Davidovy hvězdy. Ta byla již v roce 1945 hrubým způsobem odstraněna. Doleji se nachází nápis v nápadném rámečku, ale s tak zřetelnými destruktivními stopami, že je sotva čitelný. Zřetelné jsou pouze dva údaje: 14.12.42 a 1944. [1]

Tato fotografie z roku 1945 zcela bezpochybně dokazuje, kdo tuto uměleckou rytinu vytvořil. Jako autor se nabízí pouze Karel Russ (nar. 22. 6.1895), původem z východních Čech, z městečka Kyšperk. [2]

Až do arizace židovského majetku byl Karel Russ majitelem obchodu s oděvy. [3] Po ztrátě majetku následovala deportace. Do ghetta přijel spolu s manželkou Olgou dne 17. prosince 1942 transportem Ch z Hradce Králové.

Karel zanechal rytinu jako téměř slavnostně laděnou vzpomínku na svůj pobyt v Terezíně. Určitě neměl možnost zabývat se během svého posledního dne v Terezíně vyrýváním do kamene. Proto již dříve k tomu přichystané místo (nad letopočtem 1944) zůstalo prázdné. Dne 28. září 1944 byl Karel Russ během tzv. Podzimních transportů deportován transportem Ek do Osvětimi, kde pravděpodobně bezprostředně po příjezdu byl zavražděn. Jeho manželka Olga opustila terezínské ghetto jen o několik dní později, dne 6. října. I ji očekával stejný osud.

Obě jejich děti (Leo nar. 2. 10. 1918) a Růžena (nar. 1923) měli štěstí v neštěstí. Sourozenci si zachránili životy vystěhováním do Anglie. Předpokladem k výjezdu byla vysoká suma, která musela být složena jako kauce, nebot’ taková byla podmínka britské vlády. Tyto peníze opatřil a zaplatil s největší pravděpodobností otec dětí.

[1] Datum 14.12.42 není v souladu s datem transportu do Terezína, který se uskutečnil ve skutečnosti až o tři dny později, 17.12.1942.

[2] České město se jmenovalo do roku 1950 Kyšperk (německy: Geiersberg), název města je odvozen od stejnojmenné ruiny hradu. Dnešní název města je Letohrad v kraji Ústí nad Orlicí.

[3] Stanislav Adamec: Židé v Kyšperku 1700 – 1945, Letohrad 2001, S.53 f.

POCHOD SMRTI

Doba vzniku: 11/1942-12/1943

© WILDFISCH

Přeživší: Tento nápis se váže pravděpodobně k Jiřímu Meislovi z Tábora. V listopadu 1942 byl spolu s 1 268 Židy z Tábora a okolí deportován do Terezína. Jen 70 Židů z Táborska přežilo holokaust, mezi nimi Jiří a Richard Meislovi.

Oba bratři byli nejdříve odvlečeni do tzv. Rodinného tábora v Osvětimi-Březince. Po sedmi měsících byli přiděleni k pracovnímu komandu, které bylo 7. července 1944 převezeno do Schwartzheide,  vedlejšího tábora Sachsenhausenu. [1] Nedaleko tohoto tábora se nalézal závod Braunkohle-Benzin AG, BRABAG, který měli vězni po leteckých náletech spojenců znovu postavit.

Ale kvůli blížící se frontě byly práce zastaveny a 18. dubna začal transport vězňů do Terezína. Kolona byla na cestách tři týdny, vystavena teroru SS stráží. Většina vězňů zemřela v důsledku brutálního zacházení, na naprosté vyčerpání nebo byla svévolně zastřelena SS. I proto ten přilehavý název, pochod smrti. Cílem těchto pochodů bylo většinou ničení důkazů a vyhnutí se konfliktu se spojenci.

Dne 5. května došli vězňové do Varnsdorfu v Čechách. Zde byli židovští vězni nahnani do otevřených nákladních vagónů na uhlí – to již byli Jiří a Richard více než dva týdny na cestách. V České Lípě byl vlak nakonec odsunut na vedlejší kolej. „Lilo jako z konve, natlačeni těsně jeden na druhém a skrznaskrz promočeni. K tomu i hladoví jako vlci, a to natolik, že jeden po druhém se z naprostého vysílení namístě hroutili a umírali.“ [2]

Dne 7. května vlak dojel do Litoměřic. Do nedalekého Terezína měli vězni dojít
pěšky .[3] Ale jelikož se esesáci v noci na 8. května vytratili, byli vězni ponecháni svému osudu. Richard a Jiří z posledních sil došli do osvobozeného Terezína.

Z 1000 vězňů, kteří do pochodu smrti byli v Schwarzheide nahnáni, jich přežilo jen kolem 200. [4]

[1] Kdo by se o tématu chtěl dozvědět více: Thomas Irmer: Zwangsarbeit von jüdischen KZ-Häftlingen in der Rüstungsproduktion in der Region Berlin – Brandenburg in der Schlussphase des Zweiten Weltkrieges – die Außenlager Glöwen und Schwarzheide des KZ Sachsenhausen. Nucená práce židovských vězňů v koncentračních táborech ve zbrojní produkci v regionu Berlín- Braniborsko v konečné fázi 2. světové války – pobočky koncentračního tábora Sachsenhausen Glöwen a Schwarzheide. V dokumentu: Winfried Meyer, Klaus Neitmann (vydavatel): Zwangsarbeit während der NS-Zeit in Berlin und Brandenburg. Formen, Funktion und Rezeption. Verlag für Berlin und Brandenburg, Potsdam 2001, ISBN 3-932981-31-6, S. 163–175
Nucená práce během nacismu v Berlíně a Braniborsku. Způsoby, funkce a příjem. Nakladatelství pro Berlín a Braniborsko, Potsdam 2001, ISBN 3-932981-31-6, S. 163–175

[2] Viz. Erich Kessler: Ein Theresienstädter Tagebuch – Terezínský deník, Der Theresienstädter 20. April 1945 und die Tage danach – Terezínští 20. dubna 1945 a dny poté, v dokumentu: Theresienstädter Dokumente 1995, Prag 1995, S.316 – Terezínské dokumenty 1995, Praha 1995, Str.316

[3] Ke chronologii pochodu smrti: http://de.wikipedia.org/wiki/KZ-Au%C3%9Fenlager_Schwarzheide, Abfrage 7.4.2015 (výpověď z 7.4.2015)

[4] Alfred Kantor: Das Buch des Alfred Kantor, New York 1971. Kniha Alfreda Kantora, New York 1971.

Poslední stanice

Datum vzniku: Červenec 1943 – říjen 1944

© WILDFISCH

Nápis „B. NETTL 1943/4 G.W. 19“ byl zanechán Benno Nettlem (nar. 19.9. 1896). Nápis potvrzuje, že Nettl byl členem Ghettowache, stráže ghetta, č. 19.

Benno Nettl přijel do Terezína z Prahy dne 5. července 1943 transportem De. Tam pak sloužil u stráže ghetta.

O rok později, v srpnu 1944, Benno Nettl, jeho žena Anna, syn Mirko a dcera Hana byli zatčeni gestapem a převezeni do nedaleké Malé pevnosti, kde se nacházela pověstná káznice gestapa. Pro zatčené to znamenalo rychlý rozsudek smrti. Vystaveni neomezenému sadizmu esesáků mnozí zemřeli na brutální zacházení, na mučení nebo byli popraveni.

Benno Nettl ca. 1940-1942
© Igor Nettl

Také Benno Nettl neměl pravděpodobně žádnou šanci přežít. Přišel o život za neznámých okolností dne 20. října 1944. Ani jeho syn zatčení nepřežil. Zemřel dne 22. prosince 1944 ve věku 20 let.

Benno Nettl vyryl své jméno na severní stěně Poterny v roce 1944

PŘEDMĚT TOUHY

Doba vzniku: 11/1944 – 6/1945

© WILDFISCH (2005) a Památník Terezín A 1896 (Snímek z roku 1945)

Schován v nice a jen několik centimetrů vysoký, sotva rozeznatelný, je ženský akt. Toto erotické znázornění je skoro 70 let staré, jak dokazuje foto z roku 1945. Je možné, že reliéf vznikl teprve na jaře 1945. Tento předpoklad se opírá o barvu pískovce. Zdali je autorem některý z vězňů, zůstává spekulací.

Přeživší

Datum vzniku: 8. května 1944

© WILDFISCH (2011)

Také zde je nápadná skupina písmen a číslic, AAd 682. Jedná se o důležitý odkaz na vězně, který rytinku vytvořil. Jde o číslo transportu AAd, který byl do Terezína vypraven dne 13. června 1942 z Kolína a k němu příslušné vězeňské číslo Jaroslava Žatečky, nar. 4. května 1928.

Spolu s ostatními českými dětmi byl Jaroslav v ghettu ubytován v dětském domově č. 1 (německy Kinderheim, budova L 217). Chlapec očividně tento průchod bránou dobře znal. 8. května 1944, přesně čtyři dny po svých šestnáctých narozeninách, zanechal Jaroslav tento nápis.

Na podzim 1944 obdržel Jaroslav příkaz k transportu a 28. září 1944 opustil Terezín s transportem do Osvětimi. Po příjezdu prošel selekcí a byl zařazen do pracovního komanda. Nakonec byl převezen do koncentračního tábora Dachau a ten byl poslední stanicí jeho utrpení. Měl štěstí, v Dachau se dočkal v dubnu 1945 osvobození.

Jaroslav Žatečka

• nar. 4.5.1928 v obci Krchleby
• Transport AAd, 13.6.1942 z Kolína do Terezína
• Transport Ek, 28.9.1944 z Terezína do Osvětimi
• Vězeňské číslo v koncentračním táboře Dachau: 115797
• Místo osvobození: koncentrační tábor Dachau

ŠIPKA

© WILDFISCH

Datum vzniku: Červenec 1944

Mnozí vězňové zanechali v pevnostní bráně Poterna III svá jména. Také tento obrázek to potvrzuje, i když jen pouze několik z nich vyrylo do kamene celá svá jména. Jedním z nich byl Wilhelm Wolf Waltuch a jméno a šipka jsou jeho práce.

Wilhelm Waltuch während eines Urlaubs in Italien © Kay Sharpe

Šipka poukazuje na malé umělecké dílo. Vytvořil ho skutečně Waltuch? Jisté je, že tento obrázek pochází z dob ghetta. Číslovky a písmena v rozích rámečku tvoří datum ČERVENEC 1944. Uprostřed, kde jsou viditelné stopy po ničení, je možné rozpoznat bud’ malý erb nebo květinku v kroužku.

Wilhelm Waltuch, 53, byl spolu s manželkou Bertou deportován 9. října 1942 z Vídně do Terezína. V ghettu strávil Waltuch dva roky. Dne 23. října 1944 byli manželé Waltuchovi deportováni do Osvětimi, kde oba zahynuli. Bližší okolnosti jejich smrti nejsou známy. Podle jejich věku lze předpokládat, že byli bezprostředně po příjezdu zavražděni v plynových komorách.

Manželé Waltuchovi měli tři děti, Adolfa, Gertrudu a Heddu. Děti měly zajištěné a št’astné dětství. Ale po anšlusu Rakouska k Německé říši se vše drasticky změnilo. Během arizace Wilhelm ztratil nejen místo ředitele největšího kina v 17. vídeňském okruhu, ale ztratil i kino samotné, jehož spolumajitelem byl až do jeho likvidace v 1939.

Familie Waltuch © Kay Sharpe

Zkáza rodiny probíhala v několika fázích. Po vyvlastnění byla rodina donucena opustit byt ve Favoritenstrasse 12, na velmi dobré adrese v nejlepší části ve středu Vídně. Potom bydleli v hromadném domě pro Židy v Novaragasse 40/26, kde mnoho židovských rodin muselo vydržet v těsných a přeplněných místnostech až do deportace.

Díky získání pracovního povolení obě dcery stačily včas opustit Vídeň a odcestovat do Anglie. Hedda odjela 15. března a její sestra Gertrude 4. dubna 1939. Obě přežily holokaust.

TROJÚHELNÍK

Doba vzniku: 1944

©WILDFISCH

V ústřední pozici nahoře nad rytinou “Památka na pobyt 1941 – 1944” se nachází trojúhelník. Iniciály G M T označují „Ghetto Město Terezín”. Tato rytina je posledním kolektivním vzkazem vězňů.

Uprostřed trojúhelníku byl původně vyryt obrys brány. Tento motiv lze spatřit v Poterně i na jiných místech. Dnes už je sotva rozeznatelná. Ale nápadné je jméno vyryté v cyrilici, Jurko Dikan s letopočtem 1949.

VZPOMÍNKOVÉ MÍSTO

Doba vzniku: 1944

©Památník Terezín A 1896 (Snímek z roku 1945)

Ústřední pozice pod trojúhelníkem a do hloubky vyrytý oválný rámec s daty 1941 – 1944 naznačují, že se jedná o nápis obzvláště vážený.

Foto z roku 1945 dokazuje, že úsek jižní stěny byl cíleně vybírán častěji členy stráže ghetta a že zde vytvářeli rytiny společně, a tím pádem zde vzniklo svého druhu vzpomínkové místo. Text a provedení připomínají vzpomínkové tabule, jak je známe z mnoha míst. Původní český text zní:

• PAMATCE
•       na
•     pobyt
• 1941–1944