BEZE JMÉNA

Doba vzniku: 7/1943-10/1944

© Památník Terezín A 1896 (Snímek z roku 1945)

Hluboká nika o velikosti formátu A4, několik centimetrů hluboká. Právě zde, přesně v tomto místě před 70 lety, stálo jméno B. Nettl. Benno Nettl, tak znělo jeho celé jméno, přijel do Terezína z Prahy dne 5. července 1943 transportem De. Tam pak sloužil u stráže ghetta.

O rok později, v srpnu 1944, Benno Nettl, jeho žena Anna, syn Mirko a dcera Hana byli zatčeni gestapem a převezeni do nedaleké Malé pevnosti, kde se nacházela pověstná káznice gestapa. Pro zatčené to znamenalo rychlý rozsudek smrti. Vystaveni neomezenému sadizmu esesáků mnozí zemřeli na brutální zacházení, na mučení nebo byli popraveni.

Také Benno Nettl neměl pravděpodobně žádnou šanci přežít. Přišel o život za neznámých okolností dne 20. října 1944. Ani jeho syn zatčení nepřežil. Zemřel dne 22. prosince 1944 ve věku 20 let.

Benno Nettl ca. 1940-1942
© Igor Nettl

Benno Nettl vyryl své jméno na jižní stěně Poterny v roce 1944.

ČLEN STRÁŽE GHETTA

Doba vzniku: 1942–1944

© WILDFISCH

Ačkoliv lze stěží rozeznat podrobnosti, také tento portrét je možné identifikovat jako člena stráže, v tomto případě v kabátě.

Felix Alterthum

Doba vzniku 3/1943-10/1944

© WILDFISCH

Rodinná fotografie, na níž je Hans-Werner, Carla, Felix a Joachim Alterthum, Tilsit 1937 © Soukromý archiv rodiny Alterthum, Doris Alterthum

Nápis je velice poškozen, sotva ho lze rozluštit, ale původně zde stálo: “FELIX ALTERTHUM TILSIT 1943”. Dodatek Tilsit se stal klíčem k identifikaci autora rytiny. Felix Alterthum (nar. 10.11.1894) byl v baltském městě Tilsit před válkou představeným židovské obce (tehdy to byla východopruská provincie). Jako takový byl mimo jiné také zodpovědný za průběh tzv. Heimeinkaufsverträge [1].

Do Terezína přijel s manželkou Carlou a synem Joachimem přes Berlín ve čtvrtém velkém transportu starých lidí číslo I/90 dne 18. března 1943.

Dne 29. září pokračoval dalším transportem do Osvětimi-Březinky. Po krátké době byl poslán do koncentračního tábora Dachau, kde dne 17. ledna 1945 zemřel. Okolnosti jeho smrti nejsou známy. Také jeho žena a syn, kteří byli jen o několik dní později deportováni do Osvětimi, nepřežili. Byli pravděpodobně bezprostředně po příjezdu zavražděni v plynových komorách.

[1] Němečtí Židé, kteří od roku 1942 (dle rozhodnutí přijatých na Wannsee konferenci) měli být deportováni do Altersghetta, tj. do ghetta pro staré lidi v Terezíně, byli donuceni uzavřít „Heimeinkaufsvertrage“ (smlouvy o zakoupení domovů). Toto se dělo sice na příkaz gestapa, ale přesto se vše odehrávalo v Reichsvereiningung der Juden in Deutschland (Říšského sdružení Židů v Německu). Výnosy později připadly RSHA, Hlavnímu úřadu říšské bezpečnosti.

Josef Freund

Doba vzniku: 12/1942 – 9/1944

© WILDFISCH

Nápis v rámečku vytvořil Josef Freund z Pardubic (nar. 25.11.1890). Styl typografie a pečlivé provedení svědčí o tom, že rytině věnoval hodně času. Jemné až elegantní písmo zaujme.

O osudu autora víme málo. Jeho manželka se jmenovala Zdeňka roz. Flaschner. Spolu se svými dospělými dětmi, Evou a Karlem, byl dne 9. prosince deportován z Pardubic do Terezína. Ghetto bylo jejich přestupní stanicí. Dne 28. září byl nejdříve Josef a o několik dni později jeho děti transportováni do Osvětimi – Březinky. Nikdo z nich nepřežil.

Zdeňka Freundová žila nejdříve v Praze . V únoru 1942 přišla do Terezína a zůstala čtyři měsíce. Její jméno se nachází na seznamu transportu AAi, který dne 13.6.1942 opustil ghetto. Pak její stopa mizí.

Cílová stanice transportu nebyla doposud přesvědčivě vysvětlena.

KAPITÁN

Doba vzniku:1942–1944

© WILDFISCH (2005)

Jedna celá série portrétů je dobře rozeznatelná, pochází pravděpodobně od stejného autora. Velký nos a brada, na hlavě čepice se třemi prýmky a italská popiska “ IL CAPITANO DELLA GUARDIA “ (Kapitán stráže) by mohly napovědět, kdo zde byl portrétován. Série zobrazuje členy stráže ghetta.

Tři proužky na čepici poukazují na vyšší služební postavení. Proč je popiska v italštině není jasné (žádné transporty z Itálie do Terezína neproběhly).Nápadná karikatura zachycuje Artura Weisla, který v letech 1943/1944 byl posledním velitelem Ghettowache.[1]

Pod jiným portrétem najdeme slovo „KAMERADEN” – při bližším pohledu rozpoznáte člověka v brýlích. Také nápis “R.104 Wien T” a iniciály I.R. patří k této sérii rytin. Ale neposkytují bližší identifikaci ani autora rytiny, ani portrétovaného.

České jméno „KOTAS HONZA” bylo vyryto do pískovce teprve po roce 1945, jak dokazuje nedávno nalezená fotografie pravděpodobně pocházející z dob hned po osvobození.[2]

Artur Weisl

• nar. 27.6.1888
• Poslední bydliště: Teplitz, Schönau
• Transport Ao / 28. 4.1942 / Praha – Theresienstadt/Terezín
• Transport Eq / 12.10.1944 /Theresienstadt/Terezín – Auschwitz/Osvětim

[1] Srov.ANONYMUS: O národním umění Gemeindewachmanském, s.305-308, In: Kamarád, č. 20, 8.11.1944, http://www.vedem-terezin.cz/kamarad/about-magazine-en.html (Stav k 1.3.2018); Srov. Philipp Manes: Als ob´s ein Leben wär: Tatsachenbericht Theresienstadt 1942-1944, Ullstein Buchverlage, Berlin 2005 S.235, 532.


[2] Archiv Památníku Terezín, Zn. A 1900.

PALMA A HANUKKOVÝ SVÍCEN

Doba vzniku: 9/1942 – 9/1944

© WILDFISCH

Palma pochází pravděpodobně z biblické mytologie. Je symbolem vítězství a triumfu.

Také v terezínském ghettu, kde bylo praktikování náboženství oficiálně zakázano, měly náboženské symboly pro věřící svůj význam.
To platilo i pro devítiramenný svícen, symbol svátku Hanukka, který vítal zimní slunovrat. Je to triumf světla nad temnotou. To měl pravděpodobně na mysli autor rytiny, když tento motiv do pískovce ryl.

V ghettu představoval Hanukka svícen vice než náboženský motiv, nebot’ jeho rozsvícení symbolizuje také vítězství dobra nad zlem a nový začátek. K tradici patří, že se svícen postaví do okna, aby ho bylo vidět z ulice.

Vídeňan Max Pizemczy (nar. 5.10.1894) zanechal tyto obrazy, jak jeho jméno prozrazuje. Spolu s manželkou Bertou přijel do Terezína z Vídně dne 25. září 1942. Téměř na den o dva roky později byli oba deportováni dne 28. září do Osvětimi-Březinky, kde byli zavražděni.

Samuel Rosen

Doba vzniku: 10/1942–10/1944

© WILDFISCH (2011)

Autorem této rytiny “S. Rosen. Wien G.W. 31” je Samuel Rosen (nar. 18.10.1878).

Dne 1. října 1942 byl spolu se svou celou rodinou deportován z rodné Vídně do Terezína, kde zůstal dva roky.

V Terezíně patřil mezi členy stráže ghetta a musel bez ohledu na svůj pokročilý věk, 64, zřejmě také sloužit na Poterně III jako strážný. Jeho činnost strážného chránila Felixe i jeho rodinu dlouho před dalšími deportacemi – až do října 1944.

Nejdříve byla jeho žena Sary a pak dcera Edith deportovány do Osvětimi. O pět dní později, 28. října 1944, musel do transportu sám – byl to poslední transport, který z Terezína do Osvětimi-Březinky odjel. Felixova sestra Jenny  byla na seznamu tohoto transportu. Nikdo z nich nepřežil.

VZPOMÍNKA NA STUDENTSKÁ LÉTA

Doba vzniku: 1943–1944

© WILDFISCH

“11. Gympl 1943-1944.” Tento vyrytý nápis pravděpodobně zanechal student vězněný v ghettu v letech 1943 až 1944. Slovo “Gympl” je studentský slangový výraz pro gymnázium.V češtině se používá dodnes.

ZNAK MĚSTA KOLÍNA n.R.

Tři korunky a jedenáct “plamenů”, to je znak města Kolína nad Rýnem. Připomíná osudy kolínských Židů, kteří byli mezi 15. červnem 1942 a 26. dubnem 1944 deportováni do Terezína. První velký transport z Kolína odjel do Terezína dne 15. června 1942, pouhé dva týdny po začátku deportací z Německé říše. Celkem z 2 514 kolínských Židů pouze 231 přežilo holokaust. Přinejmenším dalších 65 Kolíňanů bylo nejdříve posláno do Berlína a odtamtud různými transporty do Terezína a Osvětimi [1].

[1] 1] Gottwald, Alfred; Schulle, Diana: Die Judendeportationen aus dem Deutschen Reich von 1941-1945. Eine kommentierte Chronologie (Židovské transporty z Německé říše v letech 1942 -1945. Chronologie s komentářem), Wiesbaden 2005, str. 291

Вилгелм Валтух

Doba vzniku: Září 1944

© WILDFISCH

Wilhelm Waltuch na dovolené v Itálii ©Kay Sharpe

Wilhelm Waltuch (nar. 26.1. 1889 v Zagrabele ) vyryl své jméno do pískovce cyrilicí v září 1944 . Svoje jméno zanechal i na jižní stěně Poterny o dva metry dále.

Spolu s manželkou Bertou byl Wilhelm Waltuch dne 9. října 1942 ve věku 53 let transportován z Vídně do Terezína. V ghettu strávil Waltuch dva roky. Dne 23. října 1944 byli on i jeho žena deportováni do Osvětimi, kde pravděpodobně hned po příjezdu byli zavražděni.

Manželé měli tři děti, Adolfa, Gertrude a Heddu. Děti měly zabezpečené a št‘astné dětství. To se dramaticky změnilo po anšlusu Rakouska k říši. Wilhelm ztratil během arizace majetku nejen své místo ředitele největšího kina v 17. vídeňském okrsku , ale i kino jako takové, jehož spolumajitelem byl. Bylo v roce 1939 zlikvidováno.

Rodina Waltuchova ©Osobní archiv Kay Sharpe

Likvidace rodiny probíhala po etapách. Po vyvlastnění následovalo stěhování z bytu na Favoritenstrasse 12, což byla adresa v nejlepší čtvrti ve středu Vídně. Wilhelm a Berta bydleli až do deportace v ubytovně pro Židy na Novaragasse 40/26, kde se mnoho židovských rodin tísnilo v malých prostorách a kde museli vyčkat na transport.

Dcery mohly díky pracovnímu povolení do Anglie Vídeň včas opustit. Hedda odcestovala 15. března a její sestra Gertrude dne 4. dubna 1939.
Obě přežily holokaust.

„St.“

© WILDFISCH a Památník Terezín A 1896 (Snímek z roku 1945)

Doba vzniku: 1943–1944

Tento vulgární symbol ženského pohlaví nevyžaduje další vysvětlení. V tomto případě rytina vznikla prokazatelně teprve po roce 1945.

Jediný odkaz na autora původního reliéfu o kousek dále jsou existující nápisy “St.“ a „No. „ Jistě i tyto představují poslední vzkazy, jak dokazují letopočty 1943 a 1944.

Naproti na jižní straně Poterny zanechal “St.” stylizovanou květinu.